Přehled

[7. 6. 2002] - Rok voleb

[16. 5. 2002] - Od Le Pena k Pimu Fortuynovi a dále. Zachraňme demokracii její radikalizací !

[4. 4. 2002] - Cena demokracie: třikrát 2,5 milionu ? (dar České spořitelny politickým stranám)

[5. 3. 2002] - Nezávislí kandidáti na kandidátkách Koalice neposilují občanskou společnost

[8. 2. 2002] - První krůček tam, kde je nutné učinit pořádný krok (referendum prošlo poslaneckou sněmovnou)

[3. 2. 2002] - Haiderovo referendum

[15. 1. 2001] - Referendum v ČR – petice ČSSD

[16. 10. 2001] - Válka na počátku tisíciletí

[30. 6. - 3. 7. 2001] - Jednorázový zákon o jednorázovém referendu

[1. 6. 2001 - Přímá demokracie je lékem na neduhy české politiky

[20. 4. 2001] - Ke vzniku nových politických stran v ČR

[5. 4. 2001] - Skandální rozhodnutí prezidenta Bushe

[4. 2. 2001] - Komunisté a přímá demokracie

[30. 12. 2000] - K dění v České televizi - dodatek

[22. 12. 2000] - K dění v České televizi

Aktuální stanoviska a tiskové zprávy

Zákon o referendu schválen aneb podvodná hra na demokracii

V těchto dnech schválil parlament zákon o referendu o vstupu do Evropské unie.Je to ovšem zákon o jednom jediném referendu. Je to zákon, který můžeme uvítat, neboť nám, občanům, konečně dává právo rozhodnout o sobě sami. Avšak je to zákon, kterým můžeme současně pohrdat, neboť nám toto právopřiznává jen pro tento jediný případ! Prohlašujeme: ti poslanci pravicových stran, kteří již několik let systematicky blokují přijetí zákona o obecném referendu, podvádějí své voliče! I když ve svých názvech obsahují slova jako občanský či svoboda, ve skutečnosti se občanů bojí a svobodu zaměňují za svá privilegia.

Nastávají volby do senátu a volby komunální. Vyzýváme občany, aby nevolili ty politiky, kteří se ve volební kampaních nezaručí, že budou podporovat právo nás občanů na rozhodování o sobě samých.

Naši tak zvaní zástupci nás již mnohokrát zklamali. Je načase je podrobit přísně občanské kontrole, a to až po možnost jejich okamžitého odvolání kdykoliv.

V posledních měsících mnozí z nás přispěli na pomoc nešťastným lidempostiženými povodněmi. Představitelé Středočeského kraje si z těchto peněz koupili luxusní automobil za více než 1,5 milionu korun.

Mnozí z nás hlasovali pro současné vládní strany. Avšak ministr obrany, bez souhlasu parlamentu, bez konzultací s našimi spojenci a jižvůbec bez konzultací s námi občany, v jejichž jménu vládne a z jejichž peněz je živ on i jeho ministerstvo, nabízí naše území cizím ozbrojeným silám k vybudování raketových základen a rozmístění posádek armády USA. Je snad Česká republika jeho feudálním lénem a my, občané, jeho nevolníky, aby mohl takto za nás a bez nás rozhodovat?

Všechny tyto příklady a mnoho dalších ukazuje, že nikoliv osvícená elita politiků musí vychovávat a vést občany, ale občané musejí vychovatsvé politiky k respektu k nám samým, a to někdy i drsnými metodami - rušením jejich rozhodnutí či jejích přímým odvoláním hlasy občanů.

Budeme mít jen takovou demokracii, jakou si dokážeme sami vybojovat !

Dokažte svou upřímnost činy !

Výzva politickým stranám a hnutím před blížícími se senátními volbami.

Hnutí za přímou demokracii vyzývá ty politické strany, které mají ve svých volebních programech uzákonění práva občanů na referendum či na přímou volbu prezidenta, aby dokázaly upřímnost svých úmyslů.

Obracíme se na všechny tyto strany s následující výzvou: Ve svých volebních programech propagujete referendum a další metody přímé demokracie. Doufáte, že díky těmto programům získáte hlasy voličů.Dokažte, že se nejedná o pouhý volební trik a jeden z dalších podvodů na voličích.Uplatněte přímou demokracii nejprve při řízení svých vlastních stran.

Co považujete za dobré pro stát jako celek, musí být dobré i pro vaši stranu !

Vyzýváme vás, abyste veřejně prohlásily, jestli tak hodláte učinit a toto prohlášení uveřejnily ve sdělovacích prostředcích.

Vyzýváme především KSČM, která se ve svém programu hlásí k idejím přímé demokracie, aby tak učinila. Historická zkušenost s komunistickou stranou ukazuje, že ráda hlásá myšlenky, která pak v praxi zcela popírá. Rovněž její rozchod s totalitní minulostí je pro mnoho občanů nepřesvědčivý. Dokažte, že to myslíte upřímně a že vám leží na srdci nebezpečí diskreditace idejí přímé demokracie. Dejte svým členům právo na rozhodování metodami přímé demokracie, tj. právo členů na referendum ana přímou volbu stranických funkcionářů s možností jejich odvolávání členskou základnou, a to kdykoliv.

Vyzýváme všechny, kdož sympatizují s idejemi přímé demokracie, aby sepřipojili k této výzvě. Obracejte se na politické strany s tímto dotazem, ptejte se kandidátů na senátory při veřejných shromážděních, šiřte tuto výzvu všemi prostředky !

Hnutí za přímou demokracii pří této příležitosti oznamuje všem zájemcům, že právě přijalo nový statut upravující jeho organizační strukturu a metody řízení v souladu s principy přímé demokracie. Tento statut chápeme jako příklad pro všechny nedůvěřivé, že přímá demokracie představuje funkční a efektivní metodu řízení lidské společnosti. Současně doufáme, že náš statut bude povzbuzením pro všechny příznivce přímé demokracie a pro všechny ty, kteří hledají cestu k dalšímu rozvojidemokracie. Rádi bychom je tímto povzbudili v jejich i našem nelehkém, ale velice naléhavém a významném úkolu.

Tato výzva je zaslána stranám, které kandidovaly v posledních parlamentních volbách, získaly více než 1,5% hlasů a měly v programu právo občanů na referendum či na přímou volbu prezidenta. Pokud je nám známo, jedná se o tyto strany (v abecedním pořadí): ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, Strana zelených, Unie svobody.

Tiskové prohlášení k výsledku voleb

Hnutí za přímou demokracii blahopřeje České sociální demokracii kvítězství v parlamentních volbách a doufá, že toto její vítězství přispěje k rozvoji občanské společnosti a růstu přímého podílu občanů na rozhodování. Vítáme rovněž úspěch Strany zelených, jež se ve svém programovém prohlášení, podobně jako ČSSD, hlásí k některým idejím přímé demokracie.

Současně ale vyslovujeme znepokojení nad velkou neúčastí občanů ve volbách. Za těchto okolností se posiluje vliv stran s tzv. tvrdým voličským jádrem, tj. ODS, KSČM a KDU-ČSL.

V této souvislosti jsme znepokojeni úspěchem KSČM, jejíž odpoutání od totalitní minulosti považujeme stále za nedostatečné.

Co ale považujeme za zvláště znepokojující, je absence velkých myšlenek ve volební kampani, které by dávaly naději, že jsou si politické strany vědomy velkých výzev, které před českou i evropskou společností nyní stojí.

Nezapomeňme rovněž na 42% voličskou neúčast, která je projevemi znechucení občanů z politiky a jejich nedůvěry ve strany, které by jeměly zastupovat. To otevírá prostor populistům a autoritářům všeho druhu. Tento stav si žádá řešení! Již není možné pokračovat v politice,v níž je rozhodováno o občanech a ne občany. Je nutné nabídnout občanůmnástroje pro kontrolu politiků a pro jejich vlastní bezprostřední rozhodování.

Je třeba najít odpovědi i na otázky, které před nás klade nejen evropská integrace, ale i problémy globálního rázu. Jak politická nestabilita současného světového systému, problémy světové chudoby, tak iekologická krize vyžadují dlouhodobé vize svého řešení. Budoucí změny,zachraňující lidstvo před světovou katastrofou, musí být připravovány již dnes. Ale nic takového bohužel nevidíme.

Jsme si vědomi toho, že oslovit voliče těmito tématy je velice obtížné. To je však dáno především tím, že většinový český volič se příliš neidentifikuje se svým státem a že v naší zemi hluboce upadl pocit vzájemné solidarity. V neposlední řadě zde přetrvává pocit odcizení občanů od politiky, pocit, že na "obyčejném" člověku stejně nezáleží a ten je v podstatě bezmocný. Lhostejnost vůči všemu, co přesahuje jeho bezprostřední zájem, je pak logickým vyústěním tohoto postoje.

Varujeme před nebezpečím, který takový postoj představuje, a to zvláště tváří tvář problémům mezinárodního a globálního charakteru. Již dnes nás dostihly v našem každodenním životě, již dnes se osobně setkáváme s jejich projevy.

Je nezbytně nutné otevřít diskusi o vizích rozvoje České republiky. Je nezbytně nutné otevřít politický systém pro demokratickou účast občanů na rozhodování o jejich vlastním osudu a o budoucím směřování jejich životů.

Považujeme za výzvu současnosti utvářet demokracii zdola, tj. především na obecní úrovni, kde občané na základě vlastní zkušenosti musí cítit svou přináležitost k obci i vzájemnou sounáležitost jako občanů. Především zde musí záležet na tom, co si občané skutečně přejí, především zde nesmí být přehlížena jejich vůle. Považujeme-li obec za školu demokracie, pak musíme současně žádat podstatnou demokratizaci obecní samosprávy, a to především cestou radikalizace zákona o obecním referendu a rozšířením práv občanů na právo rozhodovat v obci o všem, cose jich týká a co hradí z vlastních obecních příjmů.

Tento systém se však zde nesmí zastavit a musí pokračovat směremk vyšším úrovním samosprávy, jakou je například samospráva krajská.

Zde vyzýváme k urychlenému přijetí zákona o krajském referendu, ato v takové jeho podobě, která bude dávat občanům do rukou skutečně účinný nástroj k prosazování jejich zájmů.

Jen takto bude možné naplnit stále aktuálnější heslo "Mysli globálně, jednej lokálně."

Rok voleb

Nadcházející volby staví mnoho občanů před nelehkou otázku: koho volit? Zklamání z chování politických stran i jednotlivých politiků vede mnohé z nás k rozhodnutí k volbám vůbec nejít.

Ve skutečnosti není možné nevolit. Hlasy těch, kteří nepřijdou k volbám, jsou hlasy pro úspěšné strany. Všech zhruba 8 milionů voličů je zastupováno 200 poslanci. Jejich počet bude stále stejný, ať již přijdou k volbám všichni, nebo jen někteří. Při malé volební účasti bude jen třeba méně skutečně odevzdaných hlasů k získání jednoho mandátu.

I v tomto se projevuje naše kolektivní odpovědnost jako občanů tohoto státu. Zbavit se jí nelze. Ten, kdo půjde volit, je odpovědný za to, že volil právě tuto stranu. Ten, kdo volit nepůjde, je odpovědný za to, že právě tato strana získala tolik poslaneckých křesel a že jí na to stačilo jen tak málo hlasů.
Zdá se, že nás mají politické strany v moci. Stát se stává státem politických stran a přestává být státem občanů.

Nejlepší možné řešení je volba nejmenšího zla, volba těch stran, které alespoň v předvolebním období slibují českým občanům větší podíl na rozhodování o našem společném státu.

Ale i to je příliš málo!

Tento stav je nutné změnit! Občan musí stát nad politiky, svými zástupci a nikoliv oni nad námi, jako je tomu dosud. Žádejme proto uzákonění našeho práva na přímé rozhodování občanů cestou referend, a to o všech otázkách, které se nás týkají. Žádejme právo občanů na odvolatelnost politiků.

Žádejme po každém kandidátovi, aby veřejně zaujal stanovisko k právu občanů rozhodovat o sobě samých. Suďme je a hlasujme pro ně podle toho, zda-li se cítí být námi vyslanými zástupci, nebo se spíše považují za pány nad našimi životy.

A nezapomeňme při tom, že na podzim budou další volby - senátní.

Od Le Pena k Pimu Fortuynovi a dále. Zachraňme demokracii její radikalizací !

Před krátkým časem skončily ve Francii prezidentské volby a všichni si oddychli. Le Pen nebyl zvolen, demokracie je zachráněna ! Avšak je tomu tak skutečně ? Co nám ukazuje zkušenost s růstem popularity Le Pena a ultrapravice vůbec ? Jeden francouzský volič si povzdechl: "Můžeme volit buď fašistu, nebo darebáka." Toto rozčarování z demokracie se stává všeobecným pocitem.

Stávající parlamentní strany se soustřeďují na boj o pozice a o přístup ke státním prostředkům. Ve volebních kampaních bezostyšně lžou aslibují nesplnitelné. Růst ekonomické výkonnosti státu, který by měl být jen prostředkem pro dosahování jiných, podstatných cílů, se pro ně stává modlou, přičemž vlastní cíl se ztratil. Kam to vlastně jdeme ?

Jejich vinou a vinou s nimi spojených sdělovacích prostředků se ve společnosti rozšířil pokrytecký způsob řeči. Nikdo se nesnaží pojmenovat skutečné příčiny problémů. Jediné, co je zajímá, je zesměšnění politického konkurenta a manipulace s pocity voličů tak, abyzvolili právě jejich stranu. Tato krize je všeobecná, zachvátila jak pravici, tak levici. Tam, kde se stále více ukazuje nutnost podstatných změn, tam se politikové soustřeďují jen na údržbu stávajícího systému. Na nové výzvy, kladené před nás globalizací, ekologickou krizí, rozsáhlou migrací světové populace vyvolanou bídou v tzv. rozvojovém světě a, v neposlední řadě, rozpadem lidské soudržnosti,nemají žádné odpovědi. Politikové jen udržují to, co se stává stále více neudržitelným. Celý systém zastupitelské demokracie tím stále více ztrácí na věrohodnosti, neboť neposkytuje nástroje k řešení problémů, kterým musejí občané čelit ve svém každodenním životě. Tím se otevíráširoké pole působnosti populistickým stranám nabízející jednoduché autoritativní postupy. Jejich popularita v posledních letech v Evropě vzrůstá. Musíme se pak ptát: Směřuje parlamentní demokracie k fašismu ? Je fašismus skrytým tajemstvím kapitalistického vývoje ?

Vyslovujeme vážné obavy o budoucí vývoj. Vyslovujeme obavy o osud demokracie, která nutně potřebuje nové ideje, aby nebyla zcela zdiskreditována. Ale tyto ideje není možné nalézt na ulici s dlažební kostkou v ruce. Potřebujeme ideje, které by oslovily většinu občanů. Nicnelze očekávat od politiků, kteří propadli kouzlu moci. Změnu mohou přinést jen občané sami. Moc je příliš silné pokušení na to, aby ji držela jen malá skupina politiků. Jsme přesvědčeni, že prvním krokem na cestě k nápravě je decentralizace moci, přenesení mnoha rozhodovacích pravomocí přímo do rukou občanů samých.

V této souvislosti vyslovujeme vážné znepokojení nad pokusy českého parlamentu o vykleštění zákona o referendu tak, aby se stal prakticky nepoužitelným (viz nutnost 500 000 podpisů pod petici žádajícíjeho uskutečnění, která jej činí prakticky nedosažitelným). Bojí se násobčanů, naši zastupitelé? Zřejmě ano !

Vyslovujeme vážné znepokojení nad tím, že ze zákona o krajích (č. 129/2000 Sb.) bylo bez jakékoliv diskuse a jakéhokoliv zdůvodnění vypuštěno právo občanů hlasovat v krajském referendu. Pro tento návrh poslance Martínka hlasovalo bez jakékoliv rozpravy 133 poslanců (proti jen 18). Z praktického hlediska je toto referendum důležitější než celostátní. Právě na úrovni krajů se rozhodují tak závažné otázky, jakými jsou výstavba nových komunikací, rozvojové projekty kraje apod. Právě na úrovni krajů lze očekávat mnohem větší míru zájmu a angažovanosti občanů než na úrovni celostátní. Žádáme, aby se poslanci jednotlivých stran jasně vyslovili k této otázce: přiznáváte občanům právo rozhodovat o sobě samých ?

Demokracie se nesmí stát jen vyprázdněnou a bezmocnou formou, využívanou jen jednou za čtyři roky. Demokratické principy rozhodování musí být dovedeny až k místům každodenního života občanů. Ale musí být také rozšířeny na všechny instituce, které mají na náš život vliv.

Již nyní zástupci České republiky jednají v Konventu EU o podobě budoucího uspořádání Evropy. Připojujeme se k úsilí mnoha evropských nevládních organizací, především těch, které jsou spolu s námi sdruženy v síti NDDIE, a požadujeme právo občanů na referendum a zákonodárnou iniciativu i na úrovni Evropské unie. Evropa není majetkem politických elitářů a byrokratů. Evropa patří občanům !

Cena demokracie: třikrát 2,5 milionu ?

Česká spořitelna se před nadcházejícími volbami rozhodla věnovat každé ze tří nejsilnějších politických stran (ČSSD, ODS a Koalici) dar ve výši 2,5 milionu korun. Všechny strany se rozhodly tentodar přijmout. Dárce tento krok medializuje jakožto podporu demokratického prostředí v ČR.

Demokracie nebo byznys
Z hlediska České spořitelny je investice 7,5 mil. Korun jistě dobrou investicí, neboť tomuto finančnímu ústavu zajistí sympatie politických špiček bez ohledu na výsledek voleb. Ať zvítězí kdokoli, Česká spořitelna se bude moct spolehnout, že mezi mocnými bude mít někoho, prokoho „udělala službu“. A v České republice je slušné služby oplácet.

Je úsměvné, že spořitelna se snaží „podpořit demokracii“ finančním darem stranám, které jsou na tom ekonomicky nejlépe a jsou nejvlivnější anejvíce zavedené. Podstatou demokracie je existence názorových a koncepčních alternativ, Česká spořitelna se však rozhodla tyto pominout apodpořit ostřílené politické brontosaury, kteří mají zásadní podíl na hlavních privatizačních a jiných majetkových skandálech polistopadového vývoje. Proč nezahrnula Česká spořitelna do svého programu na podporu demokracie také menší politické strany ? Investovat do menších a méně vlivných stran, důležitých pro demokratické prostředí, pro Českou spořitelnu zřejmě již není tak dobrou investicí.

Šéfové České spořitelny si zjevně pletou podporu demokracie s posilováním postavení politické elity, zodpovědné za polistopadovou ztrátu občanské důvěry v politiky.

Starého psa novým kouskům nenaučíš
Smutné, ale očekávatelné je také to, že ani jedna ze stran nenašla sílu kontroverzním zlaťákům odolat. Tyto strany upřednostnily stranickou kasupřed důvěrou voličů v čistý štít a nezkorumpovatelnost. Je to přesně ten přístup, který lze čekat od přátel Pepy z Hongkongu či agentů H-Systemu, kteří ví, že korupce je většinou soudně neprokazatelná.

Česká demokracie nutně potřebuje nástroje, jimiž by voliči donutili politiky, aby více dbali o zájmy občanů než o vlastní prospěch. Vedle novelizace zákona o politických stranách směrem k průhlednému financování je nutné uzákonit osvědčené a účinné nástroje polopřímé demokracie, s jejichž pomocí můžeme své politiky bezprostředně kontrolovat sami.

Nezávislí kandidáti na kandidátkách Koalice neposilují občanskou společnost

[5. 3. 2002]

Koalice se rozhodla – po rozpadu svého původního čtyř-jediného bloku – nabídnout místa na svých kandidátkách nezávislým osobnostem. Tento krok prezentuje jako budování a podporu občanské společnosti.

Musíme důrazně upozornit na nepravdivost tohoto tvrzení!

Každý občan má jistě právo kandidovat do parlamentu. Není však možné zaměňovat vstup jednotlivých, třebas momentálně populárních osobností mezi poslance, s rozvojem občanské společnosti. Na postavení většiny občanů bez politických funkcí se nic podstatného nezmění. Demokracie nespočívá v tom, že se čas od času dostanou k moci osvíceni jedinci, i kdyby zrovna hájili veřejné zájmy.

Demokracie není založena na důvěře v silné osobnosti, ale na systémukontroly nositelů moci ze strany občanů a na prosazování zájmů veřejnosti.

Chtějí-li politické strany podporovat rozvoj občanské společnosti, musí usilovat o zavedení takových změn, které umožní přímou účast všech ane jen některých občanů na rozhodování – o přímou demokracii. Nabídnutí volných míst nezávislým kandidátům není v žádném případě toutonutnou a zásadní změnou.

Současné gesto Koalice je především předvolebním trikem, z něhož mají těžit strany Koalice. Nezávislí kandidáti mohou sehrát v parlamentu pozitivní roli, nezaměňujme však jejich existenci s naplněním předpokladů fungující občanské společnosti.

První krůček tam, kde je nutné učinit pořádný krok

[8. 2. 2002]

Stanovisko k přijetí vládního návrhu zákona o referendu poslaneckou sněmovnou

Hnutí za přímou demokracii vítá schválení vládního návrhu zákona o referendu. Považujeme jej za první krok k přímé demokracii. Avšak spíše jde o psychologické prolomení tabu, které bylo dosud na přímou demokracii u nás uvaleno než o skutečný krok jejím směrem. Strach poslanců před vlastními voliči činí totiž z této normy bezzubé opatření.Formálně máme možnost přímo rozhodovat, fakticky však moc zůstává v rukou mocenských elit.

Aby se referendum stalo skutečným nástrojem demokracie, musí být splněny tyto požadavky:

Požadujeme rozšíření referenda tak, aby občané mohli přímo rozhodovat o všem, o čem rozhodují poslanci, včetně navrhování a zamítání zákonů.

Požadujeme snížení nutného počtu podpisů pod petici žádající referendum z dosud navrhovaných 500 000, tj. asi 7% voličů na 1%. Jak ukazují světové zkušenosti, jen tak je možné využít referendum jako účinný nástroj prosazování zájmů občanů.

Zkušenost s hlasováním poslanců ukazuje, že schvalují jen takové zákony,které neohrozí jejich privilegia a neoslabí jejich moc nad občany.

Vyzýváme občany k aktivnímu úsilí o prosazení metod moderní demokracie ! Skutečnou decentralizaci moci lze dosáhnout jen tlakem zdola. Věříme, že v budoucnu se podaří prosadit i další požadavky, jakými jsou například odvolatelnost poslanců či vyvolání nových obecníchvoleb.

Haiderovo referendum

[3. 2. 2002]

V posledních týdnech je veřejné mínění v České republice pobouřeno rostoucím nacionalismem a protičeskými útoky rakouské ultrapravice. Za účelem získání větší politické moci neváhají Haiderovi Svobodní zneužít ekologického cítění rakouské veřejnosti v kauze Temelín, stejně jako starých pocitů nadřazenosti, pocházejících z dob císařství, jež u části rakouských občanů stále přetrvávají. Těžko ale věřit, že autoritativní populisté tohoto typu to myslí s přímou demokracií vážně. Je zřejmé, že se jen pokoušejí zmanipulovat její nástroje tak, aby byly pro jejich mocneškodné a mohli je odložit kdykoliv, kdy se jim to bude hodit.

Je nám líto, jak málo pozornosti je v této souvislosti věnováno v českých médiích demokratické opozici vůči Haiderovi a jak se tímto vyvolává falešný dojem, že všichni Rakušané sdílejí nacionalistické postoje či snad dokonce i Haiderovo nezakryté koketování s nacismem.

Především však musíme protestovat proti demagogickému zneužití podpisové akce, kterou Svobodní organizovali proti Temelínu a v souvislosti s tím i proti přijetí České republiky do EU. Již jsme měli příležitost slyšet v českých médiích argument, že právě příklad Rakouskaukazuje nebezpečnost přímé demokracie.

Není tomu ale naopak ? Přes mohutnou štvavou kampaň podepsalo petičníarchy jen 900 000 voličů, tj. asi 15%, což je velmi malá menšina.

V čem by ale měla spočívat nebezpečnost přímé demokracie ? Údajně v tom, že nabízí různým populistickým demagogům snadnou cestu k moci. Jediná ochrana před nastolením jejich autoritativní vlády spočívá pak prý v mechanismech zastupitelské demokracie, kde moudří politikové vládnoucí národu, nejsou tak snadno manipulovatelní jako nepoučený dav, tj. my ostatní. Jenže Adolf Hitler se nedostal k moci na základě drtivého vítězství ve volbách, ale právě díky dohodě oněch „moudrých“ představitelů politických stran. A ti také později přijali zmocňovací zákon umožňující nacistům vládnout přímo bez ohledu na parlament. Obdobný vývoj proběhl i u nás, kde nejprve president Beneš, v rozporu s ústavou a přáním drtivé většinu občanů, přijímá mnichovský diktát a přistupuje na katastrofální změnu hranic našeho státu, aby se vzápětí zbavil odpovědnosti svou abdikací a emigrací. Zástupci politických stranpak rovněž přijímají obdobný zmocňovací zákon jako jejich němečtí kolegové. Tím umožnili budování pravicového totalitního státu, tzv. druhé republiky, na území do té doby jednoho z nejdemokratičtějších států v Evropě.

Tyto historické zkušenosti ukazují, že žádný politický systém nezaručuje demokracii a lidská práva sám o sobě. Toto mohou dokázat jen odhodlaní občané hájící své vlastní zájmy. V reálném světě žádné jistotyplatné navždy a samy o sobě neexistují. Jisté máme jen to, co si dokážeme vybojovat a uhájit. Nepřátelé občanské svobody se totiž objevují vždy znovu a znovu. Demokracie se proto udržuje jen tam, kde probíhá neustálý zápas o svobodu a prospěch veřejnosti. Zastupitelská demokracie, stejně jako demokracie přímá, jsou jen různé nástroje, s jejichž pomocí občané s většími či menšími obtížemi prosazují to, co považují za správné.

Demokracie ale není jen tímto nástrojem. Pokud umožňuje, aby občané, abychom my sami ve vzájemných diskusích hledali a uskutečňovali to, co považujeme sami pro sebe za nejlepší, je také velikou školou životní zkušenosti. Jen v ní se můžeme zbavit onoho lokajského strachu rakouských-uherských úředníků z vlastního, veřejně proneseného názoru, jen v ní se můžeme naučit vzájemné solidaritě.

Jestliže však zastupitelská demokracie ztrácí tento svůj původní historický náboj, odcizuje se voličům a opět, tak jako dříve, je odsuzuje do role pasivní manipulované masy, pak je čas na změnu !

Touto změnou je právě demokracie polopřímá, v níž máme možnost rozhodovat nejen prostřednictvím svých volených zástupců, ale také přímo, svým vlastním hlasování. Nedopusťme, aby byl tento účinný nástrojozdravení české společnosti zdiskreditován demagogy. Zůstali bychom pakve slepé uličce, z níž bychom marně hledali východisko.

Referendum v ČR – petice ČSSD

[15. 1. 2001]

ČSSD ve svém čtrnáctideníku POHLED, který byl přílohou sobotního Práva z 12. 1. 2002 (viz. zde),informovala, že hodlá opět usilovat o prosazení ústavního zákona o referendu. Vláda se s formálním požadavkem na přijetí tohoto zákona obrátila na obě komory parlamentu. ČSSD jako taková se však zároveň rozhodla pro u nás poměrně neobvyklý krok: iniciovat veřejnou petici na podporu přijetí tohoto zákona (viz. zde).Výsledky této petice mají být závazné pro hlasování poslanců ČSSD a tito zároveň doufají, že bude-li petice výrazně podpořena občany, bude vyvinut patřičný tlak i na pravicové poslance, kteří dosud podobné návrhy shazovali pod stůl.

Na první pohled se jedná o akt, který jakoby symbolizoval, že někteříaktéři vrcholné politiky konečně projevili zájem o hlas občana častěji,než jednou za čtyři roky. Zároveň však vstupujeme do volebního roku a stím je již neodmyslitelně spjata kultura předvolebních poutí, koncertů,gulášů a jiných lákadel, jejichž cílem není závazně slibovat, ale přesvědčovat a získávat volební ovečky. Kam z tohoto pohledu zařadit zmíněný petiční akt vládní ČSSD ?

Bylo by naivní považovat oslovení veřejnosti takto líbivou peticí za pouhý projev zájmu o obyvatele země a ignorovat předvolební, populistický aspekt tohoto gesta. Na druhou stranu je však nutno uznat, že ČSSD se o prosazení referenda do našich právních norem snaží dlouhodobě a vláda předložila návrh zákona o referendu již minulý rok. Na lednovém hlasování se však nesetkala s ohlasem ODS a US (jak kdo hlasoval viz. zde).Dalo by se tedy říci, že vláda prostě spojila příjemné s užitečným: do svého nového pokusu o prosazení v demokracii bezpochyby důležitého rozhodovacího instrumentu – referenda – se rozhodla zapojit veřejnost, což jednak zvyšuje šance na přijetí změny, jednak jistě slibuje odrazit se na volebních preferencích, neboť voliči dovedou ocenit zájem.

Nemám rád předvolební guláše a panáky vodky na náměstích a připadá minedůstojné se jich vůbec dotknout, neboť tím člověk dává najevo, že přistupuje na pokrytecký koloběh politických slibů a zástupných lákadel,následovaných opadnutím zájmu hned po umytí mastných hrnců. Otázka zní,jestli přistupovat obdobně i k vábení ČSSD v podobě petice za referendum. Domnívám se, že nikoliv, ba dokonce že by to bylo velkou chybou. Nastává zde totiž poněkud jiná situace, než u tradičních populistických projektů, jakými byla např. akce „čisté ruce“. V čem tatovýjimečnost spočívá ?

Nám, občanům, se zde naskytuje jedinečná příležitost podpořit v petici změnu, která bude mít vliv na větší přístup občanů k rozhodování onich samých a to bez ohledu na to, která strana bude ve vládě a kdo bude mít většinu v komorách parlamentu. Navíc, ani v tuto samotnou chvíli nejde o naše osobní politické preference, neboť podpisem petice nehlasujeme pro ČSSD, stejně jako ignorováním nehlasujeme proti ní. Dáváme tím pouze najevo svůj zájem na prosazení změny, kterou nelze vázat ne politickou barvu. Nenechme se tedy ovlivnit tím, kdo je iniciátorem oné petice a kdo je předkladatelem zákona a podívejme se místo toho na to, co je předmětem oné změny.

Po předchozích neúspěších se vláda rozhodla zmírnit svůj návrh tak, aby byl pro poslance stravitelnější – ponechává určité oblasti (které jsou v zahraničí běžně v působnosti referend) ve výhradní kompetenci parlamentu. Vláda slevuje z požadavku na možnost rozhodovat referendem např. o libovolných zákonech a definuje dvě oblasti, v nichž by měli mítobčané (jakož i obě komory parlamentu) možnost vyžádat si vypsání referenda. První z nich je vstup ČR do EU. V tomto případě nejde ani tako možnost, jako spíše stanovenou nutnost, neboť vládní návrh počítá se vsazením referenda pro tuto jednu konkrétní příležitost přímo do zákona.

Druhou a ze systémového hlediska mnohem zajímavější oblastí je obecnéreferendum o zásadních otázkách vnitřní nebo zahraniční politiky státu.Těžko nyní soudit, jak bude stanoveno, co je a co není zásadní otázkou (to ukáže až projednávání v parlamentu), vláda však za takovou vnitropolitickou otázku považuje např. provozování jaderné energetiky. Podle jejího návrhu by k iniciování takového referenda mělo být nutné sebrat na území ČR 300 000 podpisů pod petici (mimochodem, tolik se jichsešlo pod petici požadující referendum o zastavení dostavby Temelína v r. 2000) a prezident republiky by tímto byl vázán k vypsání referenda o stanovené otázce. Vše by se dělo pod dohledem ústavního soudu, který by hlídal vazbu na ústavnost a mezinárodní dohody.

Opět tedy přichází na stůl zákon o referendu, byť oproti představám stoupenců polopřímé demokracie (zastupitelský model doplněný o prostředky přímé kontroly a rozhodování) značně okleštěný. Toto okleštění spočívá v tom, že politici, které si volíme, aby za nás rozhodovali politické otázky, jimž se nechceme každý den věnovat, nám i při schválení návrhu budou nadále odpírat přístup k rozhodování o věcech, které se rozhodnou označit za „ne zásadní“. Budou tedy moci i nadále rozhodovat proti zájmům občanů, budou-li chtít, a to bez možnostiobčanské korekce. Příkladem takového rozhodnutí může být nedávno schválený myslivecký zákon, který byl přijat v podobě, s níž podle průzkumu veřejného mínění nesouhlasí přibližně 75% obyvatel ČR (detaily viz zde).V zemích s tradicí přímé demokracie (např. Švýcarsko, 23 států USA s cca 25% obyvatel, Bavorsko) je mj. běžné, že občané mohou v referendu zrušit zákon přijatý parlamentem, pokud s ním nesouhlasí, stejně jako mohou sami schválit návrh zákona. Je to plně v duchu logiky moci pocházející z lidu, kde parlament není paternalistickým „osvíceným diktátorem“, ale skutečným zástupcem veřejnosti ve všedním rozhodování. Stejně tak důležitým prvkem polopřímé demokracie je odvolatelnost zastupitelů, nezbytná pro účinnou kontrolu jejich práce. Aktuální návrh nám sice zatím takovéto pravomoci nepřisuzuje, i tak je však potřeba mu věnovat pozornost.

Nový vládní návrh k zákonu o referendu není v žádném případě dokonalýa zůstává na půli cesty (částečně díky snaze o politickou průchodnost vparlamentu), i přesto je to však důležitý počin, který by měl podpořit každý, kdo cítí nutnost korigovat nedostatky striktně zastupitelského modelu demokracie. Máme možnost sice symbolicky, s ohledem na nadcházející volby však maximálně důrazně, podpořit změnu, která může započít léčbu některých chronických neduhů českého veřejného života. V prostředí polopřímé demokracie se můžeme začít znovu učit, že my sami můžeme (a v důsledku svobody dokonce musíme) spolurozhodovat o svých osudech, že my sami neseme také odpovědnost za svoje činy a že občané a politici jsou posádka na jedné lodi a společně rozhodují o směru plavby.Je to cesta odklonu od naší monarchistické tradice, od přístupu, kdy „ti vyvolení“ to za nás jistě správně rozhodnou. I nadále bude potřeba prosazovat další změny (rozšíření okruhu referendem rozhodovatelných záležitostí, odvolatelnost zastupitelů, atd.), současný vládní návrh je však dalším (po zákonu o místním referendu z r. 1992) důležitým krokem. Záleží-li nám na něm (znovu opakuji, že nám při tom vůbec nemusí záležetna ČSSD), máme možnost podpořit tento krok ve zmíněné petici. Učiňme to.

Informace o petici za přijetí zákona o referendu: zde.
(Publikováno v: internetové "Britské listy", dne 15. 1. 2002.)

Válka na počátku tisíciletí

[16. 10. 2001]

Mají se zastánci přímé demokracie vyjadřovat k válce v Afghánistánu ?Pokud chápeme přímou demokracii jako pouhý mechanismus výkonu moci, pakjistě ne. Ale nic není mylnějšího než takováto představa o přímé demokracii. Přímá demokracie posiluje roli občanů v politickém systému, otevírá prostor pro uplatnění hlasu těch, kteří nejsou privilegovaní animocí, ani majetkem. Dává tedy velmi dobrou naději, že hlas této dosud málo vlivné většiny bude mnohem lépe slyšet, než jak je tomu dosud, a žese díky tomu jejich zájmy prosadí v míře dosud nebývalé.

Takto pochopená přímá demokracie je prvkem, součástí širší politické akulturní transformace. Transformace, jejímž cílem je další demokratizace a humanizace lidské společnosti. Toto radikální prohloubení demokracie je ale možné jen když poroste naše sebedůvěra, když bude sílit mezi lidmi solidarita a ochota ke vzájemné pomoci. Přímádemokracie tedy není hodnotově neutrální, jako není hodnotově neutrálnížádný politický systém. Ona vyrůstá z těch stejných hodnot, z nichž kdysi vznikala demokracie vůbec, jen je jejich dalším prohloubením a zintezívněním.

Současně také víme, že úsilí o změnu již nemůže být omezeno jen na jednu zemi, na jeden stát. Věc lidské svobody, rovnosti a bratrství, jakbyly demokratické hodnoty kdysi definovány, musí být nyní hájena ve světovém měřítku, neboť v tomto měřítku je také ohrožena. Nikdo již neníosamělý ostrov, jehož se dramata okolního světa netýkají.

Co by to dokazovalo zřetelněji než teroristický útok z 11. září ! Byli zabiti lidé a jsou zabíjeni i nyní. Není to jen obraz z propagandistických reportáží televizních stanic. Jedná se o krutou skutečnost. A tak je nutné teroristy potrestat ! Takový zločin nemůže zůstat bez trestu již proto, aby nepovzbudil jiné k jeho následování. Váhy spravedlnosti byly vychýleny zločinem a tak musí být zase vyvážený trestem, aby byla spravedlnost zachována. Ve světě bez spravedlnosti nelze totiž žít. Trest je však vždy násilím na druhém člověku, jako trest je totiž vykonáním něčeho, co ubližuje. Jestliže to již neumíme jinak a musíme tedy trestat, trestáme s vědomím, že konáme nutné zlo, a to jen v míře nezbytně nutné. Nenaplňuje nás to radostí, ale vědomím nutné povinnosti, kterou musíme vykonat a jejímž cílem je návrat ke světu mírového lidského soužití.

Je to však svět, ve kterém se nyní nacházíme ? Mnohá média se vrhla na válku jako na vítanou kořist. Konečně mají senzaci, která jim zvýší sledovanost. A nejen to. Zdá se, že část publicistů a redaktorů vyjadřuje neskrývanou agresivitu a touhu ničit. Někteří politikové a vlivné politické skupiny zase neváhají využít vzedmuté vlny strachu a zloby k útoku na lidská práva a občanské svobody, jak jsme to již viděliv USA, kde ministr spravedlnosti J. Ashcroft navrhuje doživotní vězení pro demonstranty, pokud rozbijí okno federální budovy ! (Lidové noviny, 2. 10. 01, s. 3), CIA má znovu dostat právo zabíjet atd. Tato válečnickáatmosféra strachu a nenávisti má být rovněž využita k získání souhlasu veřejnosti s útokem na další islámské státy. Jak se zdá, právě na tuto variantu nás již začínají sdělovací prostředky připravovat, aniž by ovšem zmiňovaly nedozírné následky takového kroku. Skutečně se blížíme třetí světové válce ?

Po rozpadu Sovětského svazu se na chvíli zdálo, že hlavní rozpor tohoto světa byl vyřešen. Hrozba globálního jaderného konfliktu a následného úplného zničení lidstva se zdála být úspěšně zažehnána. Jak se stále více ukazuje, a to zvláště nyní, byla to jen velká iluze. Vidíme, že komunismus byl jen jednou z forem, v níž se projevovaly hlubinné rozpory této civilizace. Jestliže zmizel, objevili se formy jiné, nové. Svět jako válka, válka jako lidská přirozenost. To je to, s čím bychom se měli smířit, čemu bychom měli uvěřit ?

Odmítám tento povrchní agresivní soud ! Ano, válka je nyní nutná, alenení to prostředek, který by odstranil její příčiny. Válečnická propaganda není kritickým zamyšlením nad příčinami zabíjení, které tak moc potřebujeme, ale je jen proudem štvavých lží a polopravd, který nám zabraňuje v hledání cest, jak příště válkám předejít. A my jim musíme předcházet, pokud chceme přežít. Máme již příliš silné zbraně na to, abychom s nimi zacházeli takto nezodpovědně. Jejich použití nás opět přibližuje světu globální katastrofy, tedy k něčemu, o čemž jsme si mysleli, že je již za námi. Ale ještě dříve, než by došlo k tomuto armagedonu, bychom přišli o svobodu, ještě před touto poslední bitvou, by se zhroutili humanistické a demokratické hodnoty, které jsme si v dějinách tak těžce vybojovávali, a to v době zcela nedávné. To, co se nyní děje, ohrožuje proto nejen cíle lidí usilujících o přímou demokracii, ale ohrožuje demokracii jako takovou.

Jsem přesvědčen, že každý demokraticky smýšlející člověk musí aktivněvystupovat proti všem pokusům o omezení kritické diskuse o příčinách teroru, o nespravedlnosti světového uspořádání, o zoufalství a bídě ve větší části našeho světa, stejně jako o roli západních zemí při podpoře diktátorských režimů a podílu amerických a britských tajných služeb na výcviku a vyzbrojení Talibanu. A především, musí se rozhodně postavit proti všem pokusům o rozšíření a zneužití tohoto konfliktu pro jiný cíl,než je mírové soužití na Zemi.

Současná válka je svědectvím, že svět, jaký nyní známe, a v němž dosud žijeme, musí být změněn. Nadále již není možné přehlížet, že tentosystém funguje jen za cenu opakovaných válek. Naše bezpečí již nemůže být vykupováno mrtvolami. Hledejme proto jeho humánnější a spravedlivější podobu dříve, než bude pozdě !

Jednorázový zákon o jednorázovém referendu

[30. 6. 2001]

Zákon o referendu o přistoupení ČR k EU - Koho se obávají naši poslanci a senátoři ? - Nás ! Svých voličů !

Minulý týden schválil senát ČR zákon o referendu. Znamená to, že se ČR stala demokratičtější zemí ? Bohužel nikoliv.

Zákon má jen jednorázovou platnost, a to pouze pro referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii. Vzhledem k okolnostem je zřejmé, že byl přijat prakticky pod nátlakem Unie a nevyjadřuje zájem senátorů na prohloubení demokracie.

Demokraticky zvolení zástupci občanů podmínili platnost referenda nejméně50% účastí voličů. Při uplatnění stejného principu na senátní volby, by nikdo, opakuji, nikdo ze senátorů nebyl zvolen ! Žádný senát by dodnes neexistoval.

Znamená to, že vůle občanů je vítána jen, když ji tzv. politická elita může využít k získání moci a přístupu k vydatným finančním zdrojům ? Znamená to, že když se jedná o vyjádření autentického vůle násobčanů, stáváme se podezřelou masou neodpovědných individuí, která musíbýt kontrolována a hlídána shora ?

Občané skutečně mohou rozhodnout špatně, vždyť jsme všichni jen omylní lidé. Možná jsme rozhodli špatně, když jsme si zvolili takové zástupce, kteří systematicky blokují naplnění ústavního práva občanů České republiky na referendum. Blíží se volby, měli bychom tuto chybu napravit.

[3. 7. 2001]

Poslanecká sněmovna šla v tomto úsilí ještě dále. K zákonu o referendu na jedno použití dodala možnost, že by hlasovaly jen obě komory parlamentu.

Takto bychom se stali jedinou zemí v Evropě, která odepřela svým občanům právo rozhodnout o tak závažném kroku, v jehož důsledku bude část pravomocí státu- občanů - odevzdána nadstátním orgánům.

I když souhlasíme se vstupem do EU, rozhodně nemůžeme souhlasit s tímto popřením demokracie v České republice. Strach z občanů u jejich "demokratických"zástupců již nemůže být větší. Možná je to proto, že jako naši zvolení zástupci nemají čisté svědomí.

Přímá demokracie je lékem na neduhy české politiky

[1. 6. 2001]

Cyril Svoboda osvědčil neobvyklou odvahu, když vystoupil s návrhy na přímou volbu starostů, primátorů a prezidenta. Současně s tím přednesl návrh na posílení petičního práva občanů a uzákonění práva na referendum. Otázku přímé demokracie tak učinil součástí předvolební kampaně, jak sám říká v rozhovoru pro Hospodářské noviny z 28. 5. 2001. Za to byl Lidových novinách pochválen Petruškou Šustrovou (LN 31. 5.) a napaden Martinem Římanem (LN 1. 6.).

Argumenty stínového ministra ODS jsou však více než zvláštní, stejně zvláštní jako u nás převažující chápání demokracie, která je u nás zaměňována s "osvícenou vládu stranických elit". Začněme jeho tvrzením o přímé demokracie jako "údajném všeléku". To skutečně není, a nikdo to nikdy netvrdil. Aleje to lék na mnoho neduhů, kterými trpí naše politika i česká společnost jako celek.

Následující argument pana stínového ministra je obdobný. Jestliže je prý přímá demokracie tak dobrá, proč není více rozšířená ? Nejen, že je rozšířená již docela dost, ale i kdyby nebyla, nic to neznamená. Představuji si pana Římana, jak přesvědčuje poslance francouzského Národního shromáždění, že demokracie není dosud rozšířená, a proto by bylo lépe zachovat absolutistickou formu vlády. Možná, že bychom s takovou logikou ještě měli feudalismus.

Ostatně kdyby využil svých asistentů, či se dokonce sám obtěžoval zapnutím počítače, mohl by si například nalézt washingtonský Institut pro referendum a iniciativu, kde je dost informací o všech státech, v nichž jsou metody přímé demokracie využívány. Není jich tak málo, jak si pan Říman myslí, a stále jich přibývá.

Podobně přesvědčivé je jeho tvrzení, že přímá demokracie je vhodná jenv malých společenstvích, kde se všichni znají. Nevím, jestli se všichni Švýcaři osobně znají, ale vzhledem k tomu, že je jich více než 7 miliónů, o tom dost pochybuji. Nebo že by Švýcaři společně s těmi jednotlivými státy v USA, kde bylo uzákoněno právo na iniciativu a referendum, byli "primitivním kmenem", pro něž jedině se hodí přímá demokracie, jak píše pan Říman ?

Některé jeho argumenty ale musíme považovat ze demagogii. Přímá demokracie je metodou k rozhodování politických otázek, nikoliv odborných či právních. Jeho tvrzení, že veřejnost nemůže udělovat milost odsouzeným zločincům, je stejně platné, jako kdyby prohlásil, že ji nemůže udělovat parlament. Znamená to, že máme zrušit demokracii ? !

Vůbec všude tam, kde pan Říman kritizuje přímou demokracii, si můžeme dosadit demokracii vůbec. Pokud bychom připustili, že jako občané nejsme schopni rozhodovat ani politické otázky, jak bychom potom mohli volit své zástupce, když je údajně volíme na základě jejich volebních programů ? Ty přece nejsou ničím jiným, než návrhy na řešení sporných politických problémů !

Na rozdíl od pana Římana jsme přesvědčeni, že metody přímé volby by bylo třeba rozšířit i do mnoha dalších oblastí, jako jsou například volby děkanů a rektorů vysokých škol. A to již proto, aby se tradičně ustrašená česká veřejnost konečně přesvědčila, že na ní také záleží. Dokonce bych řekl, že je to otázka morálního uzdravení, po létech ponižování, útlaku a devastace občanského sebevědomí.

Psáno pro Lidové noviny a Britské listy

Ke vzniku nových politických stran v ČR

[4. 2001]

V České republice je zakládána nová politická strana. V jejím vedení mají být pánové Lobkowicz, Švejnar a další.

Neznáme dosud její program, na tom se zatím pracuje, ale již nyní chceme upozornit na některé důležité okolnosti. Není možné vkládat naděje na nápravu českých poměru do nějaké strany jen proto, že v ní jsou "nové" tváře. Důvěru si zaslouží jen ta strana, která bude usilovat o důkladnější kontrolu politiků ze strany občanů. Zde nestačí jen sliby a morální hesla. Nutné jsou systémové změny !

České zkušenosti z deseti let vývoje k demokracii ukazují, že zastupitelská demokracie nemá nástroje k tomu, aby byli politikové nuceni respektovat zájmy a potřeby občanů více než své vlastní.

Volební kampaň má nyní spíše charakter reklamy na toho či onoho politika a stranu než vážné diskuse o potřebách našeho státu. Stranické programy jsou také jako reklamní trik používány. Jejich platnost končí v den voleb. Naši zástupci, a to jak na místní, tak na celostátní úrovni, ve skutečnosti nejsou nijak zavázáni svým voličům. Mnozí z nich se necítí jako naši zástupci, ale jako ti, kdo mají o nás rozhodovat.

Po létech nesvobody jsme získali demokracii, ale jsme stále přehlíženi a mnohdy obelháváni. Za takového stavu jsou mnohá rozhodnutí, a to jak na úrovni parlamentu, tak na úrovni obecních zastupitelstev, přijímána v rozporu se zájmy a vůlí občanů.

Nápravu tohoto stavu nelze očekávat od další strany s hesly o pravdě a dobru na vývěsním štítě, ani od výměny jedné osoby za jinou. Změna je možná jen tehdy, když bude mít náš hlas váhu nejen v den voleb, ale v každý všední den. Jen když se politikové budou muset stále ohlížet na náš názor, budou ho respektovat.

Cesta k ozdravení české společnosti vede proto jedině přes posílení demokracie, a to prvky demokracie přímé ! Nenechte o sobě rozhodovat. Rozhodujte o sobě sami. Dostaňte politiky pod kontrolu - učiňte je občansky odpovědnými !

Požadujte uzákonění závazného referenda jak na státní, tak na místní úrovni ! Nedovolte, aby byl tento osvědčený nástroj kontroly politiků ze strany veřejnosti zbaven své síly. Požadujte proto uzákonění práva nás občanů vyhlásit referendum vždy, když to uznáme za vhodné !

Světové zkušenosti dávají dostatek důkazů o tom, jak účinnou zbraní jsou tyto prvky přímé demokracie.

Připojte se k úsilí "Hnutí za přímou demokracii" o uzákonění těchto demokratických požadavků.

Poznámka

Dosavadní zkušenosti (Švýcarsko, Německo, USA atd.) ukazují, že k vyhlášení referenda v malých obcích je přiměřené požadovat 10% podpisů oprávněných voličů, pro velké jednotky, jako jsou u nás např. Praha nebo Brno 3%, u celostátních referend pak 1% resp. 1, 5%. Referendum musí proběhnout v rozumné lhůtě od shromáždění patřičného počtu podpisů. V případě celostátních např. do 6 měsíců.

U referend nesmí být požadován žádný minimální počet účastníků. Shromáždění účastníků hlasování tvoří ve skutečnosti jakýsi ad hoc parlament pro otázku k hlasování předloženou. V každém případě je tu počet hlasujících mnohem větší než počet členů parlamentu.

Skandální rozhodnutí prezidenta Bushe

[5. 4. 2001]

Prezident USA G. W. Bush se rozhodl odstoupit od úmluv z Kjóta zavazujících smluvní strany k omezení produkce skleníkových plynů. Jeho rozhodnutí je zdůvodněno tím, že takový závazek je v rozporu s ekonomickými zájmy USA.

Jsme otřeseni skutečností, že osudy nejen občanů USA, ale všech lidí na této planetě spočívají v rukou několika málo jedinců. Tito lidé mohou ignorovat nejen hlas rozhodující části vědecké komunity, ale i představitelů mnoha evropských vlád (česká však mlčí !). Při vědomí toho, jak velké nebezpečí globální oteplování pro lidstvo představuje a s jakým předstihem je nutno hledat cesty k jeho odvrácení, považujeme rozhodnutí americké vlády za katastrofální a za příznak selhávání systému zastupitelské demokracie. Jak by jinak bylo možné přehlížet názory většiny amerických občanů, vážně znepokojených touto hrozbou ?

Ať již se ztotožňujeme se stanovisky vědců a mnoha ekologických organizací či nikoliv, jedno bychom přece jen měli společně požadovat. Takováto životně důležitá rozhodnutí nemohou být činěna na základě osobních přesvědčení a ekonomických zájmů úzkého okruhu lidí kolem prezidenta a pod vlivem lobbystických tlaků nejsilnějších finančních skupin. Co se týká všech, musí být také všemi rozhodováno.

Opět se ukazuje, že současný politický systém není schopen zajistit prosazování zájmů občanů, a tím popírá své vlastní určení jako zastupitelské demokracie. V těchto okamžicích, rozhodujících pro celé lidstvo, se naléhavě ukazuje nutnost jeho transformace na demokracii polopřímou, a to jeho doplněním prvky přímé demokracie, jako jsou zejména právo na iniciativu a závazné referendum.

Nechť občané sami rozhodnou, co je v jejich zájmu !

Komunisté a přímá demokracie

[4. 2. 2001]

V úterý 30. 1. 2001 v pořadu české televize "Přesčas" vystoupil v diskusi Miloslav Ransdorf (KSČM), který zde prohlásil, že na Kubě je přímá demokracie, či že je to jakýsi pokus o přímou demokracii, které opakoval i v celostránkovém rozhovoru v sobotním Právu (3. 2. 2001). Důkaz pro toto tvrzení spatřuje v tom, že Kubánci si sice nemohou vybrat mezi více stranami, ale mohou si vybrat z více kandidátů.

Rozhodně protestujeme proti takovéto demagogii !

Abychom zabránili matení pojmů, jež ve svých zmíněných vystoupeních pan Ransdorf provádí, opakujeme, že přímá demokracie, jak ji chápeme my a jak ji chápou i naší zahraniční přátelé angažovaní v hnutích za přímou demokracii, znamená něco docela jiného.

Přímá demokracie znamená, že občané rozhodují přímo o otázkách, jež se jich týkají. Rozhodování není v tomto případě věcí volených zástupců, jako je tomu v demokracii zastupitelské. Aby skutečně rozhodovali občané, je běžně požadováno i právo na iniciativu. To znamená, že lidé sami určují, o čem chtějí rozhodovat formou petice. Pokud pod tuto petici získají potřebný počet podpisů, musí být daný problém předán k hlasování všem občanům. Výsledky hlasování jsou pak závazné. U nás by to například znamenalo, že v případě Temelína by aktivisté museli získat asi 2% podpisů z celkového počtu voličů. Pokud by se jim to podařilo, muselo by být vypsáno referendum o této otázce. Jestli má být Temelín dostavěn, či nikoliv, pak rozhoduje většina z hlasů odevzdaných v referendu.

Podotýkáme, že toto rozhodnutí není věcí odborníků, ale preferencí, hodnot, kterým dáváme přednost. A to nemohou rozhodnout žádní odborníci. Ti nám jen mohou dát podklady pro toto rozhodování. Proto také nemáme vládu odborníků - jaderných fyziků, lékařů, matematiků atd. - ale volených politiků.

V této souvislosti ovšem dodáváme, že jsme si vědomi nebezpečí vlivu místních "bossů" ovládajících přehlednou, na nich zcela závislou (např. formou zaměstnanecké závislosti) a tudíž kontrolovatelnou místní komunitu. Takto by mohla být myšlenka přímé demokracie zvrhnuta v její opak. Z tohoto důvodu vyhrazujeme účinnost místních referend pouze pro místní otázky, a to za celostátně platných veřejně kontrolovatelných pravidel. O zákonech, zvláště těch, které se dotýkají lidských práv, je možné rozhodovat jen na celostátní úrovni.

Nyní ale nejsou důležité technické detaily, i když ty jsou někdy rozhodující. Teď nám jde o něco jiného. Přímá demokracie je založena na přesvědčení, že lidé mají o sobě rozhodovat sami a jen tam, kde to není z praktických důvodů možné, pověřují rozhodováním své zástupce. Výše popsaný postup je pak jednou z cest, jak to technicky provést.

Základní ideou je tedy vláda občanů a nikoliv nad občany či občanům. Jak je vidět, tato vláda se uskutečňuje prostřednictvím svobodné volby, svobodného rozhodování občanů samých. To je v přímém protikladu se systém, kde ve jménu dobra, strany, boha, národa atd. rozhoduje někdo těmto občanům nadřazený, jimi nevolený a neodvolatelný( !).

Pokud by na byl na Kubě systém přímé demokracie, museli by mít lidé sami možnost vybírat si kandidáty, které chtějí, a to ze všech kubánských občanů. Tak tomu ale není. Stejně tak je neslučitelná s demokracií vůbec, natož s přímou, vláda jedné strany. To by všichni lidé museli myslet stejně, mít stejné hodnoty a stejné zájmy, ale to je nemožné. Z tohoto důvodu všude tam, kde se lidé svobodně rozhodují, vzniká nakonec systém více stran. Proto jsou výroky p. Ransdorfa čistou demagogií. Nehledě na nutnost svobodného přístupu k informacím, bez něhož je každá svobodná volba nemožná. Jestliže jsme velice nespokojeni s osobní a stranickou zaujatostí našich sdělovacích prostředků - i těch veřejnoprávních - a s jejich poplatností různým zájmovým skupinám, situace na Kubě je podstatně horší.

Avšak, jak víme ze zastupitelské demokracie, ani samotná volba z kandidátů více stran sama o sobě nestačí. V politologii je znám "železný zákon oligarchizace politických stran", tj. odtržení profesionálních funkcionářů od členské základny a vznik nové "třídy" stranických bossů. Václav Bělohradský to kdysi vtipně popsal jako svět, v němž staré heslo "proletáři všech zemí spojte se" bylo nahrazeno heslem "funkcionáři všech stran spojte se". Jestliže strany rozděluje spor o přístup k moci, spojuje je snaha udržet moc jako privilegium pro tuto "funkcionářskou třídu". Nevíme, proč bychom měli věřit v existenci bruselských byrokratů, jak rádi zdůrazňují někteří čeští politikové, a přitom nevěřit v existenci pražských byrokratů ? Kdysi byl v Lidových novinách článek s výstižným titulkem"Kdo platí, ten rozhoduje ! ". Pokud víme, platíme my a ostatní občané tohoto státu. Nevidíme žádný důvod, proč bychom se neměli domáhat práva kontroly a rozhodování o tom, co se má stát s našimi penězi.

Mohli bychom ovšem namítat, že lidé v referendu rozhodují pod vlivem propagandy atd. A pod vlivem čeho rozhodují ve volbách ? Nemají snad i volby spíše podobu reklamní kampaně, organizované právě proto reklamními agenturami ? Právě pocit přímé neodpovědnosti vede k takovéto degeneraci demokratické myšlenky.

Abychom však příliš nezabíhali do detailů. Není nutné, aby občané stále organizovali nějaká referenda atd. Stačí, když tuto možnost reálně mají. Domníváme se, že již ona samotná by politiky vedla k mnohem většímu respektu vůči přání voličů a přispěla tak ke kultivaci dosud bídné politické kultury v České republice.

Ostatně případ České televize je toho dobrým příkladem. Orgie demagogie ze všech stran, zákulisních machinací a dalších nechutností jsou výsledkem systému, v němž rozhodují úzké skupinky zasvěcených. Obáváme se, že na tom nic nemohou změnit různá schémata volby Rady ČT. Kde jsou volby zástupců, tam je i vliv stran. Je lhostejné, jestli Radu volí jedna nebo dvě komory parlamentu. Ostatně čtyřkoalice usilovala o zapojení senátu jen proto, že v něm má momentálně většinu. Jen posílení přímé kontroly občanů nad činností Rady ČT, ale i politiků vůbec, může vést k nápravě tohoto neutěšeného stavu.

Bylo by velice škoda, kdyby se díky vystupování p. Ransdorfa zdiskreditoval tak účinný nástroj občanské aktivity, jakým jsou metody přímé demokracie.

K dění v České televizi - dodatek

[30. 12. 2000]

Dění kolem České televize se dále dramatizuje a roste jeho politický význam. Na straně ředitele Hodače stojí ODS, protestující redaktoři a zaměstnanci televize zase získávají spojence především z řad čtyřkoalice, některých poslanců ČSSD a rovněž se za ně postavil V. Havel. Rozsáhlé polemiky vedené ve všech sdělovacích prostředcích, se však ve své většině pohybují v rámci dosavadního systému, a především jsou vedeny v duchu sporu o rozhodující vliv jedné či druhé politické skupiny. My jsme ale přesvědčeni, že rozhodujícím by měl být zájem občanů na co nejúplnějším a objektivním televizním zpravodajství, stejně jako na průhledném a veřejně kontrolovaném hospodaření televize.

Z toho důvodu k našemu předcházejícímu stanovisku (K dění v České televizi, 22. 12. 00) dodáváme následující:

Vyjadřujeme údiv na podivným chováním některých politiků (Buzková, Ruml, Kühnl, Pilip a další), kteří přicházejí do televizního studia demonstrovat svou podporu televizním pracovníkům. Považujeme takovýto akt za vrchol pokrytectví a za politicky účelové jednání, jehož cílem je manipulace veřejností a růst vlastní popularity. Nesmíme totiž zapomínat, že současná situace vznikla jednak v důsledku špatného zákona o televizi, jednak, a to především, je důsledkem současné české politické kultury, v níž rozhodují zákulisní jednání a osobní kontakty, a to bez ohledu na principy demokracie a především bez ohledu na pravdu.

Kdo má větší díl odpovědnosti za tyto kořeny krize než právě poslanci parlamentu a představitelé politických stran, kteří se sami již deset let podílejí na tvorbě takovýchto zákonů a takovéto politické kultury ? Proti komu protestují ? Sami proti sobě ? Myslí-li svou snahu o nápravu upřímně (čemuž je možné věřit jen stěží), měli by vzhledem ke svému postavení a ke svým možnostem v této době urychleně připravovat nová znění zákonů, činících volbu a jednání Rady, financování televize a objektivitu zpravodajství podstatně lépe kontrolovatelnou ze strany veřejnosti.

Volání po svobodě těmi, kteří jsou již dlouhodobě součástí mocenské elity, je absurdní a demagogické.
Rozhodně stojíme za právem zaměstnanců jakékoliv instituce a jakéhokoliv podniku protestovat proti svému vedení, a to i formou stávky. Demokracie nemůže být odkládána na vrátnici. Při tom je ale třeba dát vždy bedlivý pozor na to, aby třeba i spravedlivý zápas nebyl zneužit jednou či druhou politickou stranou.

A především, redaktoři, kteří se v minulosti netajili svými politickými sympatiemi k ODS, či alespoň k pravici, musí veřejnost nyní přesvědčit, že jim nejde jen o přechod do tábora čtyřkoalice a především Unie svobody, ale že jim tentokrát již opravdu jde o nezávislost zpravodajství, jako podmínku jeho objektivity.

Musí nás přesvědčit, že nechápou nezávislost jako svévoli, jako možnost "vyrábět" zpravodajství podle vlastních politických sympatií, tentokrát k US. Musí nás přesvědčit, že jim jde o systémovou změnu zaručující větší objektivnost, tj. pravdivost televizních zpráv. Musí nás přesvědčit, že tentokrát již opravdu chtějí pracovat v zájmu veřejnosti, občanů tohoto státu.
Spor kolem České televize může mít neblahé následky pro demokracii v tomto státě. A to zejména v případě rozhodného vítězství ODS či čtyřkoaliace, případně tzv. hradní skupiny (o níž se píše na stránkách internetových Britských listů). Avšak již nyní má jeden pozitivní rys.

Nepřirozená jednota umělců a intelektuálů, semknutých kolem elitářské pravicové ideologie, se rozpadla. Tato jednota dosud umrtvovala jakoukoliv kritickou diskusi o vývoji české společnosti, stejně jako o krizových jevech současného světa. V neposlední řadě bránila i kritickému zhodnocení naší vlastní totalitní minulosti, které nahrazovala politicky účelovými ideologickými frázemi.

Doufáme, že současný vývoj bude alespoň částí umělců a intelektuálů pochopen jako výzva k zaujetí kritického postoje vůči moci, a to jakékoliv moci, ať již pravicové nebo levicové. Bylo by tragédií, kdyby se opět a opět opakovala situace, v níž se z různých důvodů, často i z vlastního přesvědčení, stávali jen apologety a propagandisty režimu, jak již tomu bylo po roce 1948 a v jisté obdobě i po roce 1989. A nyní by snad mělo jít jen o záměnu ODS za US ?

Samotná pluralita politické scény totiž k zajištění demokracie nestačí. Jak je již delší dobu známo, každá moc korumpuje. Politické elity mají tudíž spontánní snahu spojovat se s elitami podnikatelskými a finančními, uzavírat se do sebe v procesu vytváření superelity, a s cílem zachovat výhody z tohoto plynoucí sami pro sebe, mají snahu vylučovat občany z reálného politického rozhodování. Stejně tak mají tendenci propadat sebeuspokojení a přehlížet nutnost změn. Demokracie se proto bez kritické funkce, zastávané intelektuály, umělci a redaktory sdělovacích prostředků, nemůže obejít.
Vrátíme-li se k tomu, co se děje kolem České televize, zdá se nám nutné provést systémové změny, o nichž jsme psali již ve svém prvním stanovisku. Jelikož se objevily některé návrhy tohoto typu, považujeme za nutné k tomu, co jsme uvedli výše, dodat, že ani samotná volba Rady na širším základě- neměla by volit jen dolní komora parlamentu, ale například i další instituce:církve, představitelé odborů atd. , nezaručuje prosazování zájmů občanů.

Současná česká společnost je dosud málo strukturovaná. Organizace schopné delegovat své zástupce do takto volené rady pocházejí proto dosud z velmi úzkého spektra ani zdaleka nereprezentujícího celou společnost. Samy tyto organizace často trpí nefunkčností, nedostatkem, či úplnou absencí vnitřní demokracie (některé církve).

Považujeme tedy za nutné, aby každý návrh nového zákona řešícího spor kolem televize, byl nejprve zveřejněn a široce diskutován. Avšak v každém případě je nutné, aby stanovoval veřejnou kontrolovatelnost její činnosti.

Za tím účelem je povinností Rady zaznamenávat průběh svého jednání, a nikoliv pouze jeho závěry, a to proto, aby občané byli informování o tom, kdo a z jakého důvodu zastával to či ono stanovisko. Tento záznam musí být neprodleně dostupný široké veřejnosti na internetu, případně i s využitím jiných sdělovacích prostředků.

Stejně tak jsme přesvědčeni, že je nutné, aby miliardový rozpočet televize, hrazený z velké části z peněz občanů - koncesionářů byl veřejně dostupný a kontrolovatelný, včetně cen jednotlivých externích zakázek.

Hlídat je třeba nejen pokusy politiků o ovládnutí veřejného sdělovacího prostředku za účelem jeho zneužití pro úzce skupinové zájmy, ale stejně tak je nutno kontrolovat toky peněz, aby se televize nestala prostředkem pro rozkrádání našich - koncesionářských - peněz.

K dění v České televizi

[22. 12. 2000]

Rada České televize opět, již po několikáté odvolala ředitele televize. Mezi pracovníky televize a řadou umělců to vyvolala značnou nespokojenost a činy Rady je přiměly k založení občanského sdružení Televize - věc veřejná. Část pracovníků televize ustavila krizový štáb, který protestuje proti jednání Rady, a to i formou přerušování vysílání televizních zpráv a písemné prezentace vlastního nesouhlasu. Odbory televizních pracovníků patří rovněž mezi protestující. Aktivisté začali sbírat podpisy pod petici žádající odstoupení Rady. Urychlené jmenování nového ředitele - neoblíbeného pana Hodače - jen zvýšilo napětí. Václav Klaus požaduje prodej veřejnoprávní televize soukromému vlastníku.

Současné dění v České televizi připomíná vzrušenou atmosféru listopadových dnů roku 1989. Běžné zpravodajství je přerušováno, aby se na obrazovce objevovaly apely a výzvy krizových štábů. Na náměstích jsou podepisovány petice vyzývající k odstoupení. Vedoucí představitelé politických strana jimi jmenování představitelé, zaskočení nečekaným výronem občanské aktivity, jsou nejistí a zmatení. Moc se opět otřásá v základech a občan, odhazující břemeno politických stran, se opět chápe vlády a tvoří tak dějiny. A tak, před Vánocemi, jsme opět na prahu revoluce.

Věc, o níž se jedná, skutečně není zanedbatelná. Politické strany, stejně jako různé loby v pozadí, si velmi dobře uvědomují význam sdělovacích prostředků a televize zvláště. Občanu, osobně nepřítomnému politickému rozhodování, jsou informace sdělovány z televizní obrazovky, na jejich základě formuluje svoje hodnocení a svá stanoviska. Je také známo, že kdo není v televizi, ten jako veřejná osoba neexistuje.

Tedy věc je velice vážná. Občané se bez informací nemohou rozhodovat, a nebo lépe řečeno, občané se rozhodují na základě těch informací, které mají, a to z velké míry právě ze sdělovacích prostředků. Bereme-li demokracii vážně jako funkční systém společného spravování věcí veřejných, a to občany - veřejností, jsou z těchto důvodů sdělovací prostředky jedním z jeho klíčových prvků.

Ale právě z pohledu občana je spor neprůhledný, a to o to více, že obě strany pracují spíše s pocity, sympatiemi či antipatiemi k jedné či druhé straně, než s věcnými argumenty. Předešleme: právě v tom je chyba, že, ať již záměrně či nezáměrně, je činnost Rady i televize pro veřejnost věcně neprůhledná.

Jde skutečně o pokus vedení některých politických stran ovládnout veřejnoprávní televizi, nebo ji alespoň natolik zdiskreditovat, aby ji bylo možno privatizovat ? Anebo jedna mocenská skupina bojuje s jinou o kontrolu nad touto televizí ?

Obě možnosti jsou dost pravděpodobné. Rada je volena poslanci parlamentu přímoze straníků nebo alespoň z lidí ideově spjatých s tou či onou politickou orientací (viz Lidové noviny, 22. 12. s. 3). Takto zvolená Rada sama zvolila ředitelem Puchalského, jenž věkem ani zkušeností neodpovídal funkci, na níž byl vybrán. Po čase je Rada personálně obměněna, aby zvolila nového ředitele, opět se stejnými výhradami ze strany veřejnosti. A nyní jsme opět ve stejné situaci. Ředitel Chmelíček je odvolán a nová volba vyvolává vážné pochybnosti. Může mít takto pracující Rada nějakou důvěru veřejnosti ? Znovu a znovu jsme přesvědčováni, že důvody odvolání byly vážné, že nový kandidát je určitě ten pravý a opět se ukazuje, že tomu tak není. Taková Rada nemůže mít důvěru veřejnosti. Zdůrazňujeme:nejedná se ani tak o konkrétní osobnosti jako o samu instituci a způsob jejího personálního obsazování.

O objektivnosti zaměstnanců televize a umělců je ovšem také možné mít vážné pochybnosti. Neprůhlednost fungování a financování televizního kolosu na důvěře v čistotu jejich úmyslů nepřidává. V jednom z televizních šotů na toto téma zazněl názor "občana z ulice", který myslíme stojí za zaznamenání: "Celých deset let sloužili moci a nyní se najednou bouří. "Vzpomeneme-li na různé úlety - Léčba Klausem apod. na počátku a reportáže o zářijových událostech v Praze z poslední doby, kde zvláště "diskuse"s Viktorem Pioreckým, mluvčím INPEGU (organizátora protestů proti MMF)na ČT1 byla vyloženou ideologickou manipulací veřejností, nevypadá náhle probuzené svědomí televizních pracovníků příliš důvěryhodně. Jen pro připomenutí, proti panu Pioreckému seděli dva silně nepřátelsky naladění redaktoři, policejní mluvčí a ideově zaujatý sociolog, k podtržení objektivity pak kdykoliv, když mluvil Piorecký, byly na pozadí opakovaně promítány záběry z pouličních bitek. Obáváme se, že takto pracujícím redaktorům není možné věřit.

Zdá se, že existuje jediné východisko z této situace. Rada se musí stát zástupcem občanské veřejnosti, protože veřejnoprávní televize slouží právě této veřejnosti, a nikoliv vedení politických stran. Ty se dosud domnívají, že veřejnoprávní televize je jejich majetkem. Je nejvyšší čas je z tohoto omylu vyvést. Jediný, kdo to může udělat, jsou právě aktivní občané. Východiskem z krize České televize je zvýšení kontroly veřejnosti nad činností Rady i televize samotné. Politici se musí obávat reakcí veřejnosti a nikoliv veřejnost politiků.

Za tím účelem je třeba přijmout nový zákon definující volbu členů Rady na podstatně širším základě. A především je nutno přijmout přesná a veřejně známá pravidla pro její rozhodování, pro posuzování činnosti- objektivnosti a nestranickosti televize a rozhlasu, stejně jako je třeba stanovit jasná a veřejně známá kritéria pro volbu a odvolávání ředitele atd.

Jen taková Rada může mít důvěru veřejnosti, která bude pracovat podle těchto pravidel a každé své rozhodnutí bude na ně striktně vázat.